PŘÍBĚH O VANILCE - 1. část

Užít si chutě vanilkové zmrzliny, pudinku nebo vanilkových rohlíčků není dnes žádný velký luxus. Ale kdysi tomu tak rozhodně nebylo, neboť vanilka, ale ani cukr, nebyly zdaleka tak dostupné, jak je tomu v současnosti.

Navzdory tomu, že vanilku, respektive výrobky z ní v kuchyni běžně používáme, toto aromatické „koření“ je stále ještě trochu zahaleno tajemným pláštěm. Vanilka – jako koření – je speciálně upravený plod orchideje stejného jména – vanilky. Vědecky se tato orchidej nazývá Vanilla planifolia. Je trochu kuriózní, že z mnoha tisíc známých druhů orchidejí se právě vanilka může pyšnit titulem “největší orchidej“. Vanilka je totiž liána, která se po kmenech hostitelských stromů může vyšplhat až do výšky kolem 25 metrů. Tomuto umění se vanilka naučila kdesi v hlubinách mexických pralesů, odkud pochází.

Vanilka ve svém přirozeném prostředí

Vanilkový výhon - detailní pohled

Příběh vanilky by mohl posloužit jako námět k filmu, neboť je plný vášně, dobrodružství, překvapení, a jako u dobrých filmů i bývá zvykem, vrcholí šťastným koncem. Na začátku příběhu vanilky stojí legenda o nešťastné lásce mladého indiánského kluka z kmene Totomaků a krásné dcery indiánského náčelníka stejného kmene. Ti museli pro naplnění své lásky utéct od svého kmene, byli však dopadeni a oba zabiti. Z jejich krve vyrostla první vanilka, alespoň tak praví legenda. Od Totomaků vanilku získali Aztékové, kteří ji používali k dochucení kakaového nápoje. Pro stejný účel vanilku používali i španělští kolonizátoři, kteří ji jako první přivezli do Evropy. Teprve jistý lékárník v Anglii pochopil, že vanilky je příliš velká škoda k tak omezenému využití a navrhl ji používat do jiných jídel, ale i pro lékárnické využití. Jeho nápady padly na úrodnou půdu, což cenu vanilky ještě zvedlo. Vedlo to ke zcela logickému rozhodnutí Španělů, kteří zakázali z dnešního území Mexika vývoz vanilkových rostlin do jiných míst světa. Chtěli obchodovat jenom s hotovým produktem a bohatnout a bohatnout. Tento zákaz ale prolomili Francouzi, kteří vanilku přeci jenom vyvezli a nasázeli na ostrovech Madagaskar a Reunion v Indickém oceánu, které jim patřily (Reunion je dodnes francouzským zámořským departmentem). Na obou ostrovech vanilka krásně rostla, mělo to jenom jedinou vadu. Z květů se nevyvíjeli žádné plody, protože hmyz, který uměl vanilky opylit, zůstal v Mexiku. Velké počáteční nadšení vystřídal snad ještě větší smutek. Ani ten však nebyl posledním dílem vanilkového příběhu. O změnu se zasloužil malý černošský klučík, otrok na Reunionu původem z Mauritia. Ten vynalezl jednoduchou a funkční metodu opylování vanilkových květů, která se používá dodnes. Snad díky němu se nemusíme spoléhat jenom na jakousi mexickou mouchu, snad jenom kvůli němu je vanilka dostupným kořením pro různé kulinářské způsoby použití.

Opilování vanilky pomocí párátka

Francouzský smutek na Madagaskaru a Reunionu se nakonec nekonal, místo toho se pěstování vanilky rozšířilo do různých částí ostrovů a dalo smysluplnou práci mnoha místním lidem. Není to ovšem práce tak romantická, jak romanticky vanilka voní. Vanilka se pěstuje v podrostu stromů, nebo na zastíněných plochách. Tyto plantáže vanilky tak trochu připomínají vinohrad – jenom na sloupcích nerostou hrozny vinné révy, ale kožovité výhony vanilky. Všechny květy vanilky se opylují ručně – a není na to moc času. Vanilkové kvítky se otevírají už ráno a vydrží kvést jenom několik hodin. Opylování probíhá ráno a musí proběhnout rychle. Zrání plodů ale trvá devět měsíců. Ani když nastane doba sběru, ještě stále není hotovo. Vanilku čeká ještě dlouhá posklizňová úprava, až po ní tato kouzelná rostlina získá svoji krásnou vůni.

Zrající plody vanilky

Pěstování vanilky

autor: Ing. Pavel Chlouba, foto autor